Tak proč jsem tu oškubaná jenom já? Úvod

Bože, jak ten život rychle utíká

a my jsme den ode dne zmítáni pocity,

pro mě bylo ale vždycky důležité,

co s těmi pocity člověk udělá.

Často nerozlišuji, kdo jsem já a kdo jsi ty.

Co dokáže můj rozum vymyslet?

Jak se dokáže tvé Já s pocitem srovnat?

Pocit x správné jednání - mnohdy nemá stejný směrohled,

co tě dokáže nejvíc popohnat?

pocit... Nebo morálka?

Morálka často bolí!

Proto se tak umíme všichni tak dobře ospravedlnit,

zmítá přece s námi - lidský cit.

Nechceme hned trpět a být zbytečně frustrováni,

protože pak jsme skoro roztrháni vlastními výčitkami.

Pro toho, kdo se hodně škube je lepší být hned spravedlivý.

Často se rozhlížím, copak druzí nedělají chyby v nových životních situacích?

TAK PROČ JSEM TU OŠKUBANÁ JENOM JÁ?

Jsem vypelichané kuře.

Ach, komu se budu líbit?

Bože, kdo mě bude milovat?!

Malá bezcitná mrcha

Snad postý odjíždím večerní Prahou

míjím tisíce lidí

světla nad Prahou statečně září

a mě poprvé něco dochází

a poprvé nechci odjet

chci zůstat

a říct

"ZÁLEŽÍ MI NA TOBĚ"

Popisuju další stránku svýho života

/tu nesprávnou/

Ale list najednou nejde otočit

a černá tužka na mě září

MÁM TĚ RÁDA

Ale jsem malá bezcitná mrcha

co podvádí

uteč

podvedu i tebe.

Nebo ne?

Ministerstvo zdravotnictví varuje: Kouření způsobuje rakovinu.

Hlas Johnyho Rottena a 

vlasy, které nešediví 

/na polaroidech/

by tě rády ukolíbaly

do jiné reality.

Ale nemůžou když - 

- visíš na nitce

napůl cesty dole

ale nikdy ne nahoře.

Jen čekáš na to tiché 

- lup! -

A kdo ví, co bude dál?

Slyšíš krákorání

klapání spárů po střeše

Chytili tě za ramena,

stoupají do vzduchu.

Vláčejí tě s sebou ať chceš, nebo ne.

Nakonec přeci jen,

tě ta velká, matrjoška společnosti pohltí

a udělá z tebe

mladší

lepší

kopii.

Lžu. Nejsem šťastná. Miluju tě. Nemusíš tomu dál věřit. Ani já ne.

Vzpomínky v souvětí

zamíchaly...

... Dva páry očí.

A tvé z mrtvýchvstání ____.

zase zpíváš...baladu šťastných.

...LOW BATTERY.

Tak pošlapaná

část naší poezie.

*jen dunění 

a motýl bez křídel*

Chtěla jsem vědět,

co znamenáš v mysli pošetilých.

"Já tě mám rád, ale je tu někdo třetí"

štěstí

ale zároveň uvědomění si,

že jsme sami. 

A všichni... tak pěkně spolu sami.

*tu samotu prožíváme všichni, doplňujeme se, je to jako jing a jang třetí barva tu není*

Víš....

Já možná jenom vím,

vím...upřímně bez krásy s poskvrnou

... nejsi můj život 

ale chci tebou žít

možná žiju.

Přežívat v nadějích

*jednou nám to vyjde, uvidíš*

neslibuj, víš, že to porušíš

i když ti věřím.

Byls mé přání

teď ho plním

chybíš tu...

Jen čekám, kdy se objevíš.

Jsi jediné pravidlo, které jsem neporušila

Ale musím

"nechci tě zpět"

bude to tak lepší.

Jsi šťastný

/před tebou budu taky šťastná/

a to, že jsem lhala ti jednou prozradím.

Jsem šťastná (a ty mi to věříš).

Virtuální realita

/Láska... stokrát omletý klišé v různejch podobách/

Kurzívou píšu vzpomínky

A v toneru topím žal.

a tučně zvýrazním bolest.

A všechno cos mi vzal

(a nebylo toho zrovna málo)

Navrhnu prezentaci

svojí duše

a nechám tě střílet z dvojí kuše.

Klikem myši,

Když tvoje srdce jen matně tuší

že player tvýho mozku

mi rve sluchátka z uší.

A když lásku si pustíš do repráků

jen matně vnímáš mikrofon,

co před tebou stojí.

(a vlastně i to, co ti říkám je ti dvojí)

Jenom sušíš skladbu.

MOJÍ

a sám ani hlásku nevydáš.

Jestli je tohle cena za lásku

Tak si snad radši koupim novej počítač.

Sedím v kupé, ve stanici...

/vzpoměla jsem si, jaký to bylo jet do Ostravy/

 Sedím v kupé, ve stanici

čekám, vlak čeká semnou,

Nebo já s ním?

A poslouchám, 

Cynismus naděje dnešního věku.

Kolem drnčí cizí vlaky,

Noc pomalu přichází, den to vzdává,

okolo,

Řeší se osudy, lásky a pády.

Sedím v kupé ve stanici ____.

Cizí vlaky odjely,

Stojíme,

Ve strojním tichu poslouchám

všechny ty lidské hlasy.

Divím se,

a trochu si zoufám..

/a stejně to byl nejlepší den))/

Krysař

Měl šedivej plášt.

Kočičí krok.

smutnou tvář.

Ten muž po stovkách cest polykal prach.

Šel a kam stoup, vyrostl jako sloup ze země dým-

Píšťalu měl, šel kudy chtěl.

Každej tón, každej tón kterej hrál

znamenal smrt, znamenal žal, znamenal pláč.

Hrál to, co musel znát, co uměl hrát za svůdnejch not.

Teď je tu zas - 

Kočičí krok, smutná tvář.

Za pasem nůž, kříž a snář.

Slyším ho hrát, je to ten tón tenčí než vlas.

To v kostech měst začíná kvést bílej prach,

píšťala zní a všichníi z ní máme strach,

že příjde čas, kdy se ten hlad ozve i v nás.