Krása plamenů

A ruka klouže

jasně rudá.

Zpět už se nevrátí.

Tajuplné tóniny čtvrtého měsíce
zazní milující tesklivostí,
spjaty s přírodou
zúrodní naše přání vlastní krví.

Pojď se mnou,
tam, kde nejsou zákazy
řešení ničeho prázdnými slovy?
Není pro nás.

hluboko v očích

hluboko u dna

v kráse planemů

skočím

bez vyrytého dechu

na krku.

Přemluvím hodináře.

Tik, tak. Tik, tak

Už víc nepotřebuju.

Píseň bez křídel,
sedíme si na rukou
abychom se nedotýkali ohně
až duše z toho bolí.

Z rudé záře samotného života.
Všichni chtějí křídla.
Proč bych já je chtěl?

Proč létat
když jsi tady?
Nikdy už nebudu chtít cítit jinak
A chutnám svůj vlastní stín do dna
krásy plamenů.

vykřičený plamen brzy shoří

a já mám plamen který neřve...

Jen hoří.

Plakala do polívky

Slunce mě pálilo ve vlasech

a jantarový nehty se jí třásly

na mých rtech.

Kouřila Camelky jednu za druhou

bořila hlavu do písku.

Zbabělá??

Stavěla hrady a hráze a

velbloudi jí pak hledali v poušti.

Objevili jí.

I její asfaltový plíce.

Vystavěli z nich pár silnic

a šlapky na nich byly

levný. 

Chutnaly tak sladce i hořce

jako lékořice - tus milovala.

Jak jsi jen mohla? Jak jsi mohla?

Jako pustina, co mi zbyla.

Ze dnů kdy ses

vracela a odcházela

zraněná a zmatená

stále dokola.

Sametovej loser

Píšu song pro důchodce,

má to být o lásce, radši bych psala o rakvích.

O dubu, kterej spokojeně žil 200 let,

O jeho nepřirozený smrti pošetilou pilou. 

O tom, že mohl žít ještě dalších 200 let.

Pánové od policie mě chtějí použít jako volavku

Úžasný.

Blbci se budou po ulicích procházet do skonání světa,

takže se vlastně nic k lepšímu nezmění.

Lepší systém než demokracie?

Včera jsem měla z testu 31 bodů,

tudíž se jedná o těžkou depresi. 

Nezvedám telefony.

Jdem vařit polívku

plnou neviditelnejch splodin

všeho, co bysme spolu ještě chtěli - 

zažít, ne koupit. 

Panák vycpanej slámou a jeho opora

hadrová panenka tančící s cínovým hipíčkem

na dřevěném vagónku

na duhovém balónku

kde chybí černá barva.

Hrabeme se v záhonku.

Pod parkety v salónku,

hemží se malí korýšci. 

Nad nimi ladné dámy v lodičkách

kontury na víčkách.

Už jsem přišla na to, proč potřebujeme lásku.

Jediný člověk, kterému nejsem lhostejná,

kterému na mě záleží

kterej chce, abych se měla dobře,

bezstarostně oddechuje. 

V jednu večer mě už vážně nebaví dodělávat,

ro, co už jsem mohla mít dávno hotové.

Jdu si k němu lehnout

je tak klidný.

Rozpustím se ve spánku jako vločka na jazyku. 

Všechno si nechám na tu nejposlednější chvíli.

Nic nestíhám, protože nic nedělám. 

Každý večer si říkám

od zítra se změním.

Budu pilnější

Sametovej loser.

Píseň o tramvajích, co se nevracejí zpět

Tma spadla,

do hlubokých stínů,

které bez konce

líně lížou zámky

a pomalu drtí levné svatostánky.

Za bezzubý úsměv batolete v křeči,

které ví, že jen prachy léčí.

3x denně polyká minci 

s pěti pomeranči na rubu 

a krysou na líci. 

V křehké pozici zneužívaných slečen

potopených a v křeče

bez milosti.

Tma spadla z upřímnosti

na to už sis zvykla -

na bolest

jako hlava v ráno v šest

a vzpomínka na to,

jak to bylo skvělý

když se tramvaje nevracely 

na osudový znamení vyrytý 

v tvojí paměti.