Virtuální realita

/Láska... stokrát omletý klišé v různejch podobách/

Kurzívou píšu vzpomínky

A v toneru topím žal.

a tučně zvýrazním bolest.

A všechno cos mi vzal

(a nebylo toho zrovna málo)

Navrhnu prezentaci

svojí duše

a nechám tě střílet z dvojí kuše.

Klikem myši,

Když tvoje srdce jen matně tuší

že player tvýho mozku

mi rve sluchátka z uší.

A když lásku si pustíš do repráků

jen matně vnímáš mikrofon,

co před tebou stojí.

(a vlastně i to, co ti říkám je ti dvojí)

Jenom sušíš skladbu.

MOJÍ

a sám ani hlásku nevydáš.

Jestli je tohle cena za lásku

Tak si snad radši koupim novej počítač.

Sedím v kupé, ve stanici...

/vzpoměla jsem si, jaký to bylo jet do Ostravy/

 Sedím v kupé, ve stanici

čekám, vlak čeká semnou,

Nebo já s ním?

A poslouchám, 

Cynismus naděje dnešního věku.

Kolem drnčí cizí vlaky,

Noc pomalu přichází, den to vzdává,

okolo,

Řeší se osudy, lásky a pády.

Sedím v kupé ve stanici ____.

Cizí vlaky odjely,

Stojíme,

Ve strojním tichu poslouchám

všechny ty lidské hlasy.

Divím se,

a trochu si zoufám..

/a stejně to byl nejlepší den))/

Krysař

Měl šedivej plášt.

Kočičí krok.

smutnou tvář.

Ten muž po stovkách cest polykal prach.

Šel a kam stoup, vyrostl jako sloup ze země dým-

Píšťalu měl, šel kudy chtěl.

Každej tón, každej tón kterej hrál

znamenal smrt, znamenal žal, znamenal pláč.

Hrál to, co musel znát, co uměl hrát za svůdnejch not.

Teď je tu zas - 

Kočičí krok, smutná tvář.

Za pasem nůž, kříž a snář.

Slyším ho hrát, je to ten tón tenčí než vlas.

To v kostech měst začíná kvést bílej prach,

píšťala zní a všichníi z ní máme strach,

že příjde čas, kdy se ten hlad ozve i v nás.