Teorie Chaosu

Když ten ptáček poletí, ponese tě na svých perutích...

Není to teorie - je to praxe,

protože když se zachvěje vzduch

dýcháš!

Ne.

Nerozumíš světu.

Nerozumíš životu.

Motýlí křídlo

Pod tvojí kůží, na tvém těle

Každou chvíli zaháníš šeptem.

Rozplakáváš déšť,

že prý jsi.

A odpovídáš větru na jeho volání.

Že prý žiješ.

Rozpínáš vesmír svým dotykem

Jsi odvážně plna všeho.

Jsi všechno

Chceš být víc.

A zabiješ a zachraňuješ

tu trošku kterou to všechno stojí.

A padá.

A ty jsi ráda.

Protože provazochodci mají dlouhý život,

a pošťáci umí mluvit v metaforách.

Protože když se zadíváš pořádně,

vzduch se zachvěhe ve spirálách

a ty jsi někde ve středu, mimo střed.

Jako motýl...

Co unesl svět.

V cizím pokoji, co býval mým

V cizím pokoji, co býval mým

jen tak bez myšlenek sedím. 

Na jedné posteli bratr spí

a já na prázdný papár hledím. 

a pozoruji skvrnu od inkoustu

co se vpíjí kousek po kousku

a kdesi se ztrácí. 

Jako moje nitro,

jako má duše,

která ač v pokoji není sama,

tak se tak cítí. 

Už ubíjí mě tahle tichá noc

a s nadějí vyhlížím jitro,

které je hodiny daleko.

Čelo se mi potem rosí

a kapičky na papír skapávají

ve svých myšlenkách se tupě trousím

a stále víc mě děsí

že jsem závislá na někom, kdo o mě nestojí.

A každé další myšlenky

či jakékoliv vzpomínky

se stále více bojím.

Protože jak se inkoust vpíjí do papíru

tak stejně zasychá

to, cosi v mojí hloubi,

na co nemám výraz.

A ptám se sama sebe,

to jsem tak hloupá?

Zavírám oči a k bohu se modlím

ať si mých strastí nevšimne okolí.

Jelikož slova ač dobře mínění 

jsou stále jen slova útěchy,

která ještě více zabolí.

Since I was born I started to decay

Šepoty v tichu

Znáte ten podivný zvuk který slyšíte jen když jste někde, kde je absolutní ticho? Ten podivný, zvonivý zvuk, který slyšíme. Někteří lidé tvrdí, že je to zvuková iluze vytvářená naším sluchem neschopným rozeznat frekvence pod bodem vnímání lidským sluchem. Toto tvrzení je špatné. To zvonení zakrývá něco naprosto jiného. Když budete rychlí, trpěliví a budete mít trošku štěstí, budete schopni slyšet to, co se skrývá za zvoněním.  To, co uslyšíte jsou hlasy, šeptající si pro sebe, na sebe. Umí velmi rychle zmizet, ale s trochou praxe začnete rozeznávat slova, věty, dialogy co si vyměňují.
Uslyšíte slova minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Ale... to co je opravdu důležité, musíte být opatrní. Hodně opatrní...
Pořád jsou to jen hlasy bez těla.

A když si jich začnete všímat... začnou si oni všímat vás...

I just don't understand...

Nechápu, jak se můžeš celý den usmívat, ale proplakat celou noc. Jak se fotky nikdy nemění, ale lidé na nich ano. Jak se tví nejlepší přátelé stanou nepřáteli, a jak je zvláštní, když je tvůj úhlavní nepřítel jediný přítel, kterého máš. Jak se navěky přemění na pár krátkých měsíců, které ti nic nedaly. Jak můžeš opustit něco, bez čeho jsi dřív nemohla žít. Jak to, co je pro tebe nejlepší, tě nakonec zraní nejvíc. Jak si lidé, co s tebou chtěli trávit každou vteřinu myslí, že pár minut jejich času je moc. Jak lidé slibují, i když ví, že své sliby poruší. Jak si tě lidé můžou vymazat ze života jen proto, že je to jednoduší, než něco řešit. Život je boj.

Jak "Patnáctky" nezvládají vztahy

Slečny okolo patnáctého roku života jsou ohledně vztahů velmi nezralé. Poslední tři roky, kdy se u nich objevila puberta a začaly jim hormony létat jako na houpačce, sní o lásce. Postupně se jejich pohled na kluky mírně změní, začnou si vybírat s kým by si chtěly vyměňovat tělesné tekutiny a s kterým by se vodily jen tak za ručičky.
Bohužel, temnější strana dnešní společnosti, kdy se s alkoholem a kouřením začíná čím dál nižším věku se i se sexem a chlapci začíná o mnohem dříve.

Slečny si myslí, jak neuvěřitelně jsou dospělé, jak jim jejich velká láska vydrží do skonání světa, po třech měsících si všude píčí své křestní jméno s příjmením svého miláčka a nejsou schopné mluvit o ničem jiném, než o svém princi. No není tohle otrava a naivita?
Pozor, to ještě není to nejhorší.
Rozchod.

Slečni si po měsíci chození můžou oči vyplakat, říkají si, kde udělaly chybu a v jejich pomatené, hormony zmítané mysli neustále padá oblíbené slovíčko kdyby
"Kdybych mu tenkrát řekla to a to, vše by bylo jinak."
Nevím, proč si hrají na ublížené šťeňátko, víc prohlubují svou bolest, i když stejně ví, že se najde jiný, do kterého se bláznivě zamilují a rozjede se stejný kolotoč.

Ještě horší je, že některé slečny ani nehledají lásku! Proste jdou do klubu, opijí se jak nejvíce můžou a vyspí se se svým kamarádem, kterého vlastně nemají rády a myslí si, že je to věc, kterou by se mohly vychvalovat před všemi kamarádkami, provolávaly jaké je to tajemství (jen aby to všichni slyšeli) takže se vlastně jebn činí zajímavé, ale co je na tom skvělého?

Že se chová jako laciná děvka nikoho neohromí! Tyhle holky si koledují o nějakou vážnou pohlavní chorobu, nebo těhotenství v patnácti! Nádhera, sestřičky v porodnicích mladé maminky přímo zbožňují. Mimochodem, co by udělal chlapec? Myslíte si, že by děvence snad pomohl? Já o tom dost pochybuji, podle mě by zdrhnul, jak nejrychleji by to šlo.

Holky prostě nepochopí, že kluk se možná moc rád vyspí s holkou, co má hodně zkušeností, ale dlouhodobý vztah, který chce každá, chlap nabídne holce, která nedá každému, kdo má mezi nohama něco jiného než ona. Kdy to pochopí? Nebo je osud žen odsouzen k tomu, aby se geny děvek předávaly dál?
Ano jistě, chovat se lacině je ohromně v módě a potom se diví, že jim vztah nevydrží, když dají každému, koho uvidí.

Sedmikráska

Přála bych si aby sis uvědomil jednu věc-

Jsme jen střípkem času na planetě snů.

To ale vůbec nic neznamená.

Náhodné setkání dvou myšlenkových črtů.

Záblesk.

Ne vždy zůstává pravda.

Bylo by moudré, iluze opominout.

Vteřina trvá.

 Někdy, když se naše pocity nezkříží,

a patříme jen sobě,

bez šatů a přetvářek,

zavřu oči.

Spasit, zabít, prožít, navždy umlčet.

Vymazat z paměti a snů.

Bože, jestli existuješ, odpusť.

Láska je jedno velké sobectví,

láska je životní klam

a Voltaire i ty,

všechno a nic

a nepřeberné množství pocitů.

Najednou,

je ve mě potřeba

výpovědi čistoty, hnusu a pochopení.

Imprese? Jen tak? Proč?

A maluju a miluju.

A maluju a miluju.

Tak drze, tak trpce, tak klidně. 

Tak málo.

A je tu život (ve své ohrádce?)

Jsem zvadlá květina, 

co nerozkvetlá usíná.

Tak tiše naivní, tak smutně zmatená,

tak vroucně milující, bez víry ztracená.

Vím šíleně málo i z toho, co existuje jen ve mě. 

Potmě a potichu, ruce si hřejem

Prsty a dlaně, co dokážou mluvit.

Co umí pohladit a zažehnout samotu.

Sčítáme dotyky,

času se smějem

a střepy zrcadla skryjí mou nahotu.

Míjíme naději,

prý mě máš za krásku

tak mlč už raději

a mysli na lásku.

Na lásku z provázků,

na cestách z oblázků náhodně potkanou

polibky protkanou

dlaněmi zdobenou.

Mít dlouhý vlasy a uctívat lásku

Jako John a Yoko (to nechceš)

Dělat si svoje?

Bláznivý mládí. 

Chodit bosí v trávě a při tom nezašlápnout sedmikrásku.

Mít hvězdy, co se umějí smát. 

Předávat kladné vibrace,

něžně, lehoučce pohladit

A když nás napadne na strunách,

nahodit plynulost všednosti.

Přiznat sami sebe.

Být lidmi.

Byla noc,

temná, chladná, tiše dopadající na beton.

Tma, tma tmoucí,.

Ani tichá, ani nedozírná.

Jen světlo lamp zaplaší svítání

Avšak již nikdy nespatří úsvit.

Již nikdy nevyjde slunce...

Noc nikdy neskončí svůj zvláštní koncert.

Tu a tam klapnou domovní dveře,

jak se život probouzí.

Aby zatlačil tmu a zrušil tak,

nedozírné vidiny spánku a noci. 

Nuzný chudák věděl.

Tušil. 

Byla větší tma a zima,

než se zdála býti.

Tma. Tma tmoucí. 

Černočerná noc.

Tma, či světlo? Noc, či den?

Teď nastala tma?

Být, či nebýt? Žít, či zemřít?

Zdálo se to nemožné.

Tak daleké a nedozírné

Nikdo by netušil

že by to tak mohlo dopadnout. 

Jak zvláštní je pocit bytí,

volně se rozhodnout

A vypadalo to tak zvláštní.

Okouzlující, vzdálené

A nedozírné

Stačí prožít jednou

navěky cítit tu krásu

Být volný.

Vznášející se.

Jak nevýše nám sny dovolí.

Avšak... skončí to?

Nepochopení bývá příčinou.

Nic víc, jen se odrazit,

být něco víc

Nedostižný před ostatními.

Zvolit si směr.

Beton se blíží...

Proč?

Tenhle blog mi hlavně bude sloužit jako malý deník, v kterém si budu vylívat svůj docela složitý a někdy ne moc pěkný život. Deníky sice mám a počítač nikdy nenahradí papír, ale stane se, že některé věci prostě nemůžete napsat na papír, nebo nemáte po ruce tužku a nebo jednoduše, nemáte náladu si upsat zápěstí kvůli několika stránkám. Myslím, že zde to bude jednoduší, vše vypsat.

Hlavně... heh... je to trochu intimní ale budu sem psávat své básně.. básničky, nevím přesně jak to napsat, protože básničky zní dětinsky a básně..? Em... zase trošku trapně.. Budu sem psát svou poezii, to zní lépe. Doufám, že se opravdu najde člvoěk, který by moje výlevy četl.