S poloprázdnou lahví vína červeného
v pořadí již třetí za večer,
utápím se v myšlenkách člověka podivného
jehož nevím, jestli znám.
Na mysl mi černé myšlenky přicházejí
a v představách se jasně zhmotní,
věci, číny!
Co se v realitu nepromění,
dozajista ne, přeci nesmí!
Navenek kamarádka a přítelkyně dobrá
co má zásad spousty a všechny ctí
v myšlenkách však nejsem si podobna
A nevím jak dál, nevím co s tím??!
Myslím vždy jen na ty, co nemohu mít,
mnoho obrazů střídá se v představách
a né úplně zásadové já,
kýve se na vahách.
Kdo jsem? Ptám se sama sebe.
Ve víně je prý pravda,
ale já jí stále nevidím,
a tak mám pocit, že padá nebe?
Padá nebe na má slabá bedra
A pod jeho nesnesitelnou lehkostí a čistotou
mi pomalu lámou žebra.
A srdce se drtí na malé střípky,
které za dne opětovně lepím v celek
abych ho pak v noci opět zbortila
a ve třech lahvích vína utápěla bolest,
z niž jindy bych se zhroutila..
