Sedmikráska

Přála bych si aby sis uvědomil jednu věc-

Jsme jen střípkem času na planetě snů.

To ale vůbec nic neznamená.

Náhodné setkání dvou myšlenkových črtů.

Záblesk.

Ne vždy zůstává pravda.

Bylo by moudré, iluze opominout.

Vteřina trvá.

 Někdy, když se naše pocity nezkříží,

a patříme jen sobě,

bez šatů a přetvářek,

zavřu oči.

Spasit, zabít, prožít, navždy umlčet.

Vymazat z paměti a snů.

Bože, jestli existuješ, odpusť.

Láska je jedno velké sobectví,

láska je životní klam

a Voltaire i ty,

všechno a nic

a nepřeberné množství pocitů.

Najednou,

je ve mě potřeba

výpovědi čistoty, hnusu a pochopení.

Imprese? Jen tak? Proč?

A maluju a miluju.

A maluju a miluju.

Tak drze, tak trpce, tak klidně. 

Tak málo.

A je tu život (ve své ohrádce?)

Jsem zvadlá květina, 

co nerozkvetlá usíná.

Tak tiše naivní, tak smutně zmatená,

tak vroucně milující, bez víry ztracená.

Vím šíleně málo i z toho, co existuje jen ve mě. 

Potmě a potichu, ruce si hřejem

Prsty a dlaně, co dokážou mluvit.

Co umí pohladit a zažehnout samotu.

Sčítáme dotyky,

času se smějem

a střepy zrcadla skryjí mou nahotu.

Míjíme naději,

prý mě máš za krásku

tak mlč už raději

a mysli na lásku.

Na lásku z provázků,

na cestách z oblázků náhodně potkanou

polibky protkanou

dlaněmi zdobenou.

Mít dlouhý vlasy a uctívat lásku

Jako John a Yoko (to nechceš)

Dělat si svoje?

Bláznivý mládí. 

Chodit bosí v trávě a při tom nezašlápnout sedmikrásku.

Mít hvězdy, co se umějí smát. 

Předávat kladné vibrace,

něžně, lehoučce pohladit

A když nás napadne na strunách,

nahodit plynulost všednosti.

Přiznat sami sebe.

Být lidmi.

Byla noc,

temná, chladná, tiše dopadající na beton.

Tma, tma tmoucí,.

Ani tichá, ani nedozírná.

Jen světlo lamp zaplaší svítání

Avšak již nikdy nespatří úsvit.

Již nikdy nevyjde slunce...

Noc nikdy neskončí svůj zvláštní koncert.

Tu a tam klapnou domovní dveře,

jak se život probouzí.

Aby zatlačil tmu a zrušil tak,

nedozírné vidiny spánku a noci. 

Nuzný chudák věděl.

Tušil. 

Byla větší tma a zima,

než se zdála býti.

Tma. Tma tmoucí. 

Černočerná noc.

Tma, či světlo? Noc, či den?

Teď nastala tma?

Být, či nebýt? Žít, či zemřít?

Zdálo se to nemožné.

Tak daleké a nedozírné

Nikdo by netušil

že by to tak mohlo dopadnout. 

Jak zvláštní je pocit bytí,

volně se rozhodnout

A vypadalo to tak zvláštní.

Okouzlující, vzdálené

A nedozírné

Stačí prožít jednou

navěky cítit tu krásu

Být volný.

Vznášející se.

Jak nevýše nám sny dovolí.

Avšak... skončí to?

Nepochopení bývá příčinou.

Nic víc, jen se odrazit,

být něco víc

Nedostižný před ostatními.

Zvolit si směr.

Beton se blíží...