V cizím pokoji, co býval mým
jen tak bez myšlenek sedím.
Na jedné posteli bratr spí
a já na prázdný papár hledím.
a pozoruji skvrnu od inkoustu
co se vpíjí kousek po kousku
a kdesi se ztrácí.
Jako moje nitro,
jako má duše,
která ač v pokoji není sama,
tak se tak cítí.
Už ubíjí mě tahle tichá noc
a s nadějí vyhlížím jitro,
které je hodiny daleko.
Čelo se mi potem rosí
a kapičky na papír skapávají
ve svých myšlenkách se tupě trousím
a stále víc mě děsí
že jsem závislá na někom, kdo o mě nestojí.
A každé další myšlenky
či jakékoliv vzpomínky
se stále více bojím.
Protože jak se inkoust vpíjí do papíru
tak stejně zasychá
to, cosi v mojí hloubi,
na co nemám výraz.
A ptám se sama sebe,
to jsem tak hloupá?
Zavírám oči a k bohu se modlím
ať si mých strastí nevšimne okolí.
Jelikož slova ač dobře mínění
jsou stále jen slova útěchy,
která ještě více zabolí.
Žádné komentáře:
Okomentovat